Po přečtení dnešního článku mě pravděpodobně mnoho čtenářů označí za povrchního nevyzrálého sobce, ale fakt, že s mým následujícím názorem souhlasí i mnoho dalších povrchních nevyzrálých sobců z mého okolí, mě trochu uklidňuje.
Znáte to, jste tak trochu nemocní, nemáte sil na nějaké mentálně složitější operace, a jediné, po čem toužíte, je zalézt do postele, stáhnout si nějaký léčivý film a náležitě si užít usmrkaný večer. Najdete odpovídající titul, uděláte si čaj, dáte si peřinu až po bradu a stisknete play. A po prvních minutách filmu začnete mít takový nakyslý, nepatřičný, nevhodný, nespravedlivý, ale přesto vtíravě nepříjemný pocit, který vám plíživě našeptává, že ač se vaše svědomí snaží o sebevětší toleranci, rovnoprávnost, korektnost, takt, slušné vychování a jánevímcoještě, tak TA HEREČKA JE PROSTĚ OŠKLIVÁ (moc tlustá, moc hubená, moc hloupá, má hrozný vlasy, žlutý zuby...) a TEN HEREC JE DĚSNEJ SUCHAR (nemá šťávu, nemá svaly, nemá vlasy, nemá zuby...).
Vždycky jsem se snažila tyhle dojmy trochu skrývat, aby si o mně ostatní neřekli, jaký jsem hňup, že přece film je o příběhu, zpracování a hereckých kvalitách, ne o tom, jak herci vypadají. Jenže pak jsem potkala kámošku, co se mi bez zábran nakvašeně svěřila, že "ten novej James Bond je teda děsnej strašák", a že jí to zkazilo dojem z celého filmu. Já nemohla než souhlasit. Na vzhledu herců prostě asi vážně záleží. Jen si vezměme starší filmy, klidně i ty černobílé, tam to byl jeden svůdník se svůdnicí vedle druhého. Je to možná nefér, ale je to tak, ošklivým hercům role nevěřím.
My, obyčejní smrtelníci, prostě toužíme po vysněných princích a dechberoucích princeznách, o šarmantních elegánech a okouzlujících dámách, protože do kina chodíme prožívat své sny a fantazie, a kdo z nás se ve snu líbá s tím oteklým ňoumou odvedle? My chceme ztepilé, udělané mužské s výmluvnýma očima a lišáckým úsměvem, chceme ženy s výstavními křivkami, bohatými vlasy a podmanivým pohledem, ne žádné unylé, rozmazané, mdlé a snadno zapomenutelné tváře s náběhem na druhou bradu a svěšenými rameny. Je to kruté, ale je to tak.
Ono vlastně ani není třeba být tak přísní. Našimi idoly nemusí nutně být jen dokonalé modelky z časopisů a opálení floridští plavčíci, ale ti herci musejí mít v sobě prostě NĚCO. Něco zvláštního, něco osobitého, něco neopakovatelného, něco rozpoznatelného, něco, o čemž poznamenáme, že "on ten Harry sice neni žádnej plejboj, ale na to kafe k Mlsný koze by mě asi ukecal," nebo "ona ta Betty sice nemá zadek jako moje Maruš, ale plácnul bych si."
V tu chvíli chceme být jako oni, chceme se s nimi ztotožnit, chceme být stejně krásní, stejně chytří, stejně vtipní, stejně svalnatí, stejně prsatí, prostě chceme s nimi splynout. S velrybou grónskou třeba zrovna já splývám velmi těžko. A ten pocit nesouznění, ten ruší, ten nám to kazí. Náš požitek pak není stoprocentní. Pro mě musí mít dobrý herec charizma, jinak je ztracen.
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.
|
|